Báseň pro Sokoma

Sokom13 je seriózní firma

Ví to Helena Jana i Irma

Její program je dobrá práce

Úcta ke klientům a štace

Za zlatem a stříbrem a krásou

Ne za penězi nacpanou kasou

Sokom13 pracuje podniká

Ze sítí mamonu ale uniká

Dává lidem pěkné věci

A to není málo přeci

Každé radě sluchu dopřeje

Každému štěstí popřeje

Sokom13 prodává i nakupuje

Řekou obchodování pluje

Respektuje poctivé ceny

Nedělá hadry z měny

Je zárukou

Slušného zacházení

Je blízko

Kreativity nacházení

Vladimíru Brezinovi věnuje Milan Korál.


Korespondenční výkup zlata

Korespondenční zástavy zlata

www.zlatopostou.cz


ZLATÉ INFORMACE » Historie zlata

Historie zlata

Zlato se jako drahý kov zpracovává odedávna. Sloužilo jako kultovní předmět, později jako platidlo. Nejstarší předměty pocházejí ze 4. tisíciletí př. n. l. Značný význam mělo za starých Egypťanů a za Sumerů, ale i v době Antiky, Aztéků, Májů, Inků. Význam zlata zůstal viditelný dodnes a je měřítkem moci a hodnoty.

Zlato dnes i v budoucnu neztratí svou cenu a důležitost v národním hospodářství. Ve společnosti se zlato nejčastěji používá k výrobě šperků, které jsou
oblíbené a drží svou hodnotu. Zároveň se zlato používá i v moderních technologiích (např. v elektrotechnice). Zlato je známé z celého světa, jeho těžba a význam byl v různých obdobích odlišný.Jedny z nejstarších nalezišť se nacházejí v Indii. V oblasti Kolaru se těží odedávna a i v současnosti z hloubky přes 3000 m. Historicky snad nejznámější ložiska byla v Egyptě, těžba zde už probíhala za faraonů a to v oblasti Nůbie. Velká ložiska jsou v Ghaně, Zimbabwe, ale hlavně v JAR. Jihoafrická Republika je v současnosti nejvýznamnějším světovým producentem zlata vůbec. Těží se zde více než 100 let v množství od 700 do 1000 tun ročně. Nachází se zde i nejhlubší zlatý důl světa Carltonvile, který už v roce 1975 dosáhl hloubky 3840 m. Mezi významné světové producenty zlata patří i Rusko, Filipíny, Japonsko, Nový Zeland, Austrálie aj. V USA se zlato vyskytuje především v Coloredu a v Kalifornii kde byl nalezen zlatý nuget o hmotnosti 35 kg. Známá jsou i ložiska zlata na Aljašce (hlavně v oblasti Clondike), v Kanadě dále pak na jihu v Peru, Kolumbii, Brazílii aj. Z
literatury je znám údaj o nálezu obřího zlatého nugetu v Chile z let 1851 o hmotnosti neuvěřitelných 153 kg, jiný z Brazílie měl hmotnost 62,30 kg.

V České Republice je také známo mnoho větších i menších zlatých ložisek, většinou historického významu. Známá byla těžba z ložiska zlata v Jílové u Prahy dále pak Kasejovice, Křepice, Zlaté Hory apod. Na Slovensku se zlato odedávna těžilo z ložiska v Kremnici (téměř 1000 let). Dále jsou významná naleziště zlata v Rumunsku zejména v tzv. zlatém čtyřúhelníku v oblastech Brad, Baia do Aries, Sacarimb, Rosia Montana. Významná ložiska zlata jsou i ve Francii, Švédsku a ve Finsku.

První civilizace

V té či oné podobě zpracovávaly zlato téměř všechny vyspělé kultury lidských dějin. Zlaté poklady egyptských faraonů pocházely především z dolů na Sinaji a v Núbii; přímo v Egyptě se zlato nacházelo u hornoegyptského města Abydos, důlní ložiska však byla velice rychle vyčerpána. Zlato bylo přivezeno rovněž z námořní výpravy do země Punt (dnešní východoafrické pobřeží), která se uskutečnila za vlády královny Hatšepsut (po 1500 př. n. l.).

Nejvzácnějším dokladem staroegyptského zlatnictví je poklad nalezený v hrobce Tutanchomóna (14. stol. př. n. l.), která jako jedna z mála nebyla vykradena a Howard Carter ji objevil v neporušeném stavu. Faraon zde byl pohřben mj. přímo ve zlaté rakvi a jeho obličej pokrývala maska ze zlatého plechu. Vzhledem k tomu, že Tutanchamón byl vládcem na egyptské poměry vcelku bezvýznamným, lze si snadno představit, kolik drahých kovů musela provázet nejmocnější faraony. Předpokládá se ostatně, že právě vyloupení hrobek slavných faraonů Nové říše spustilo v Egyptě inflaci, způsobilo hospodářský rozkol a stalo se i jednou z příčin, proč Egypt v 1. tisíciletí př. n. l. přišel o své velmocenské postavení.

Souběžně s Egyptem vznikla civilizace i ve starověké Mezopotámii. Náplavová rovina Eufratu a Tigridu byla na zlato i jiné kovy chudá, sumerští, babylonští a asyrští vladaři zlato dováželi především z hor íránského pohoří Zagros, z Elamu (dnešní jihozápadní Írán) a z údolí Indu. Bohatství zlatých předmětů, například posmrtné masky, přilby, spony, náušnice a amulety, bylo nalezeno ve známých královských hrobkách v Uru (po 3000 př. n. l.). Sumerové znali cizelování a letování zlata, zlato se zde zpracovávalo rovněž sériově odléváním do kadlubů. Používáno bylo odlévání metodou ztraceného vosku. Mezopotamští umělci uměli roztepat zlaté fólie do tloušťky tisíciny milimetru a říká se rovněž i to, že bylo známo dokonce i pozlacování pomocí jednoduchého galvanického článku.

Pro nestarší státy Blízkého východu bylo právě zlato jedním z motivem pro údržbu obchodních tras i přímou územní expanzi. Zlato a další drahé kovy sloužily od počátku také jako prostředek směny a referenční jednotka; už Sumerové přepočítávali ceny téměř všeho na zlato, stříbro nebo obilí. Jako hlavní platidlo v Babylonii se nicméně uplatňovala měď a stříbro – zlato zde bylo pro každodenní směnu příliš vzácné a drahé. Odvážené kusy kovu byly už ve 3.-2. tisíciletí př. n. l. označovány signováním; tyto značky však ještě nebyly garantovány státní mocí, a proto tato platidla vesměs ještě nepokládáme za peníze v dnešním slova smyslu.

Z Mezopotámie máme i řadu dokladů o tom, jak se měnila cena zlata ve vztahu ke stříbru – ve starověku kolísala v poměrech mezi 1/6 až po 1/15. V Egyptě bylo zlato ve vztahu ke stříbru po většinu doby relativně levnější a třebaže ani Egypťané neznali peníze v našem slova smyslu, zlato zde bylo natolik běžné, aby se jeho role mohla blížit současnému oběživu. V době vlády Hyksósů (před 1500 př. n. l.) zde dokonce došlo k situaci, kdy cena stříbra byla vyšší než zlata.

 Zlatý svět Antiky

Z poloviny 2. tisíciletí př. n. l. známe i první zlaté poklady starověkého Řecka – především z hrobů v Mykénách („maska krále Agamenóna“ apod.). Řekové v té době používali zlato především v podobě pečetních prstenů a kultovních nádob. Jedním ze zdrojů řeckého zlata byla černomořská Kolchida, spojená v mytologii s výpravou Argonautů pro zlaté rouno. Množství zlatých předmětů („pokladnice krále Priama“) nalezl i Heinrich Schliemann při objevu Tróje.

Bohatá ložiska (především rýžovaného) zlata se v téže době začala masivně využívat v Malé Asii, kde v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. kvetly říše Frygů a Lýdů. V 7. století př. n. l. byly Lýdové prvním národem, který razil mince v dnešním slova smyslu – použitým kovem bylo přitom elektrum, přírodní slitina stříbra a zlata. Od Lýdů se použití peněz rozšířilo i do řeckého světa; první řecké mince byly raženy v maloasijské Iónii. O bohatství Frýgie a Lýdie svědčí třeba i známý mýtus o fryžském králi Midasovi, pod jehož dotykem se vše měnilo ve zlato. Proslulé bylo i bohatství lýdského krále Kroisa a lýdská metropole Sardy byla přímo označována za zlatou. Lýdského původu byla rovněž značná část zlata, které se dostalo jako dary do Apollónovy svatyně v Delfách.

Římské říše v počátcích své existence větším množstvím zlata nedisponovala. O relativní nouzi svědčí zákony proti přepychu – masivní zlaté šperky či ukládání zlata do hrobu byly pokládány za zvyky budící všeobecné pohoršení. Naproti tomu Římané kromě využití zlata při ražbě mincí a ve šperkařství přišli i jiným využitím, které je běžné dones – v zubařství.

Snaha získat větší množství zlata ovlivňovala technologický rozvoj (nové metody těžby) i římskou zahraniční politiku. Významná zlatá ložiska byla ve starověké Hispánii a souboj o tuto oblast mezi Římem a Kartgágem byl jedním z důvodů vypuknutí druhé punské války, při které dovedl kartaginský vojevůdce Hanibal své jednotky až k branám Říma. Důležitými zlatonosnými území byla v římské době také jadranská Dalmácie, Thrákie a Dácie (zhruba dnešní Rumunsko) dobytá v na počátku 2. století císařem Trajánem. Zlato těžili Římané po ovládnutí části Britských ostrovů i na území dnešního Walesu.

Před přelomem letopočtu se zlaté mince (tzv. duhovky) objevily i na našem území, kde je razili keltští Bójové. Na našem území nejsou z tehdejší doby známé hlubinné zlaté doly, hlavním zdrojem kovu bylo rýžování v tocích jižních a západních Čech. Ražba mincí však ustala s koncem keltského panství v Čechách a příchodem Germánů; ve stejné době byly také podle všeho vyčerpány nejsnáze dostupné zdroje.

Zlatý obchod s Dálným východem

Fakt, že většina starověkých hrobek byla vyloupena už ve starověku, svědčí o tom, že přes veškerou těžbu a rýžování byla značná část tehdejšího zlata stále „tím samým“ kovem. Obchod antického světa s Dálným východem vedl postupně k vytvoření značné nerovnováhy. Až na několik průmyslových komodit (keramika) totiž římská říše neměla jak za koření a luxusní zboží vyráběné v Orientu platit. Dovoz tedy financovala především zlatem a stříbrem, tento mechanismus však dobře fungoval pouze tehdy, dokud říše rostla a získávala stále nové zdroje (např. jako kořist z nově dobytých měst). Jakmile se expanze zastavila (respektive připojit nějaké území už vyšlo na víc, než byla jeho „hodnota“), Řím se začal propadat bludného kruhu pasivní obchodní bilance. Pokusy řešit situaci zvýšením daní jen zesilovaly negativní trendy. Došlo k prudké inflaci, zlaté mince byly z rozhodnutí posledních císařů „ředěny“.

Po zániku římské říše pak zlato ze značné části Evropy téměř zcela vymizelo a zůstalo pouze součástí tak unikátních předmětů, jako byly korunovační klenoty. Za Karla Velikého byla provedena měnová reforma, ražba zlatých mincí ustala a byly nahrazeny stříbrnými. Zlaté mince se dále razily pouze v Byzanci a v Evropě se kolem roku 1000 nacházejí jen tam, kde existoval kontakt s Byzancí nebo arabským světem. Nalézáme je tedy sice v obchodních centrech Velké Moravy i přemyslovských Čech, když ale za Boleslava II. kolem roku 960 došlo (nepočítáme-li Kelty), k ražbě prvních českých mincí-denárů, bylo jako kov použito stříbro. O tehdejší vzácnosti zlata svědčí i posedlost, kterou věnovali „výrobě“ zlatého kovu středověcí a raně novověcí alchymisté a mecenáši, kteří jejich experimenty financovali. Ačkoliv po roce 1000 byla sice v Evropě objevena nová ložiska zlata (mj. i v Čechách), stále to však nestačilo, a hlad dostatečně neuspokojila ani kořist, která se na Západ dostala coby výsledek křížových výprav (mj. dobytí Konstantinopole křižáky v roce 1204).

K obnovení větších obchodních styků mezi Evropou a Orientem došlo až v době velkých zámořských objevů. Historie doby římské se ovšem neopakovala. Evropské mocnosti tentokrát především spojily obchod s přímou územní expanzí. Tam, kde Evropané byli nuceni za místní zboží platit drahými kovy - například za čínský porcelán a čaj - využívali zlata, které získali v Africe (především v Mali, Ghaně a další bohatých zlatých říších v údolí Nigeru) a při vydrancování indiánských států.

Indiánské zlato a nový zlatý věk

Dobytí Mexika přineslo Cortesovi obrovskou kořist, co se týče zlata však bylo trochu zklamáním. Aztékové si totiž více cenili jadeitu a nefritu (a v roli platidla mimochodem používali kakaové boby).

Hlad po zlatě si španělští dobyvatelé vynahradili v říši Inků. Nejproslulejší památkou říše Inků, která Španělům padla do rukou, byla tzv. zlatá zahrada v Cuzku; jednalo se o chrám boha Slunce, ve kterém bylo všem, včetně obložení stěn, vyrobeno z ryzího zlata. Známá je příhoda, při které konkvistador Pizarro slíbil v peruánské Cajamarce inckému vládci Atahualpovi svobodu, pokud naplní místnost zlatem až do výšky člověka. Svého slibu by Atahuapla dostál, ovšem Pizarro jej nechal pod falešnou záminkou popravit, ještě než se místnost podařilo zcela naplnit. Indiáni, kteří přinášeli zlato, pak značnou část šperků do Cajamarky vůbec nedopravili, ale poklad kdesi ukryli. Dodnes řadu lidí trápí, kde se ony poklady mohou skrývat. Jsou snad v pralesích Urubamby? Nebo byly ukryty v Ekvádoru, někde nedaleko Quita, Atahuaplova rodného města? Záhada je dodnes otevřená a inspiruje řadu hledačů pokladů k novým výpravám.

Na zlato velmi bohaté byly rovněž indiánské říše na území Kolumbie. Místní vládce disponoval takovým množstvím zlata, že se při určitým obřadech celý pomazal zlatým prachem a ten pak ze sebe rituálně smýval ve vodách jezera Guatavita - tento obřad se stal základem legendy o zlaté zemi Eldorádu. Ačkoliv část zlata byla vylovena už v době konkvisty a něco se podařilo získat ve 20. století, značná část pokladu dones nejspíš leží na dně jezera.

Pravděpodobně nejvirtuóznějšími zpracovateli zlata indiánské Ameriky byly předincké říše Mochiců a Chimuů v severním Peru. Zdejší řemeslníci dokázali údajně ze zlata vyrobit tak jemné předměty, že je bylo možné pouhým účinkem lidského dechu nechat vzlétnout.

Zlato, které se tehdy z Nového světa dostalo do Evropy (zčásti do Španělska a zčásti do rukou anglických, holandských a francouzských pirátů), způsobilo obrovskou inflaci, která se stala jednou z příčin konce fungování ekonomiky „středověkého typu“. Kromě obchodu s Dálným východem toto bohatství pomáhalo financovat i počátky průmyslové revoluce a tím otevřelo cestu k moderní technologické civilizaci.

Zlaté horečky ve světě:

Severní Amerika

Zajímavé je, že na rozdíl od Inků, Mayů či Aztéků nemělo u indiánů Severní Ameriky zlato v předkolumbovských časech zřejmě žádnou zvláštní hodnotu. Univerzálnímu platidlu se svojí funkcí v některých severoamerických kulturách blížily jiné komodity, například určitý typ mušlí.
Zatímco v Jižní Americe znamenalo tedy největší „zlatou horečku“ vydrancování říše Inků, v Severní Americe měla úplně jiný charakter. Například v Kanadě bylo zlato poprvé objeveno až roku 1835, a to nedaleko Quebecu. Velká většina z celkových zlatých ložisek Kanady se nachází v provincii Superior. Mediálně nejznámější je ale samozřejmě těžba zlata v oblasti Klondiku, tj. poblíž hranice mezi kanadskou provincií Yukon a Aljaškou.
Ještě před Klondikem proběhla zlatá horečka v Kalifornii (roku 1849). Později bylo zlato objeveno v Britské Kolumbii. Na Aljašce bylo zlato poprvé sbíráno v roce 1848, když ještě patřila carskému Rusku. Od té doby se zlato rýžovalo i na řadě jiných míst Aljašky.
Vlastní zlatá horečka na Klondiku/Yukonu, jak ji zachytil např. Jack London, probíhala v letech 1896–1900. Vypukla vlastně náhodně po jednom nálezu u nalezeno u Králičího potoka, bez nějakého zřetelného racionálního důvodu. Ani během těchto pěti let nebyl objem zde získaného zlata vůbec srovnatelný s tím, co se v té době v Severní Americe těžilo „normálně“ - a to i přesto, že zlatokopové překřtili Králičí potok na Bonanza Creek a jiný místní název rovnou na Eldorado.
Zbohatnout se zde podařilo opravdu jen málokomu. V roce 1898 zde našli zlatokopové 15 tun zlata v hodnotě 10 milionů dolarů, v blízkém Dawson City ovšem v barech a saloonech utratili 60 milionů dolarů; i to ukazuje, kdo na celém boomu zřejmě profitoval nejvíc. Celkem zde bylo během zlaté horečky získáno asi 75 tun zlata.
Od roku 1901 vystřídaly individuální prospektory důlní společnosti. Několik zlatokopů zde ovšem na vlastní pěst pracuje dodnes a v roce 1998 se zde dokonce uskutečnilo mistrovství světa v rýžování zlata, jehož se zúčastnily stovky lidí.

Brazílie

V Brazílii se zlato začalo těžit už v 16. století, krátce poté, co do země začali pronikat Portugalci. V roce 1578 se začalo získávat z náplavů řeky Paraná, v roce 1590 v pohoří Serra de Jaraguá. Dlouho ale těžba nebyla příliš produktivní a měla spíše příležitostný charakter. Koncem 17. století se v okolí Sao Paula těžilo jen 20 až 30 kg ročně, za celé 17. století odhadem přibližně 20 tun zlata.
Charakter zlaté horečky mělo hlavně 18. století. Největší ložiska byla v té době objevena v oblasti Minas Gerias, kde bylo centrem dolování město Quoro Preto založené roku 1705. Na rozdíl od severoamerických zlatokopů měli jejich brazilští kolegové mnohem horší materiální podmínky a žili opravdu z ruky do úst. Užívalo se zde nájemné práce místních Indiánů i černých otroků.
Veškeré nerostné bohatství Brazílie bylo navíc prohlášeno za majetek portugalské koruny a zlatokopové museli toto nařízení různě obcházet; jejich aktivity byly do značné míry tedy ilegální a spojené s kriminálními aktivitami.
V Minas Gerias bylo v 18. století celkem získáno asi 720 tun zlata a v dolech tehdy podle odhadu pracovala až třetina obyvatel této oblasti. Menší naleziště byla tehdy objevena i v oblasti Goiás a Matto Grosso.
Od 19. století se však hlavní ložiska vyčerpala a těžba začala klesat. Pokračuje sice v Brazílii dodnes, ale už rozhodně nemá povahu „horečky“.

Afrika

V Africe začala těžba zlata už v době formování staroegyptského státu. Na zlato byla bohatá především Núbie, což bylo také jedním z důvodů, proč se Egypt pokoušel tuto oblast ovládnout. Zlato se získávalo i z říčních náplavů a Egypťané ho těžili i na Sinaji.
Už kolem roku 3000 př. n. l. se egyptští horníci dokázali prokutat až 100 metrů pod povrch. Mimochodem, zlato tehdy mělo přibližně stejně vysokou cenu jako stříbro, které je sice hojnější, ale nachází se převážně v rudách a dosud nebyla propracována technologie jeho vytavování.
V západní Africe bylo zlato získáváno hlavně v Mali a Ghaně (asi od 6. stol. n. l.), před rokem 1000 se začalo těžit i v Senegalu. Přes Saharu se odtud dopravovalo do Evropy a zlatá ložiska západní Afriky byly jedním z motivů objevných cest portugalských mořeplavců.
Ve 13.-15. století se zlato ve větší míře získávalo také v pozoruhodné říši na území dnešní Zimbabve, z níž se dodnes dochovala řada architektonických monumentů. Celkem se zde během rozkvětu říše odhadem vytěžilo 700 tun zlata.
Nejbohatší zdroj afrického zlata se  nachází na jihu kontinentu. První zpráva o jihoafrickém zlatu se objevila v roce 1834. Zlatou horečku spustil v roce 1873 objev zlata u Pilgram Rest. Brzy na to pracovalo v této oblasti už 1500 zlatokopů. V roce 1882 následoval objev zlata v oblasti Barberton a De Kaap Walley. Specifikem jihoafrické horečky bylo to, že souběžně zde probíhal i hon za diamanty. Vrcholná horečky začala v roce 1886 po objevu v Kaapvaal Craton. Zlato se zde nejen pouze rýžovalo, ale od roku 1887 ve velké míře získávalo i nově objevenou tzv. kyanidovou metodou. V roce 1898 přesáhla těžba na nejbohatším nalezišti, Witwatersrandu, 124 tun. Ještě v 70. letech 20. století se zde ročně těžilo až 1 000 tun zlata; jedná se o největší známé naleziště zlata vůbec. Jihoafrické doly sahají do oblastí, které byly do té doby člověku zcela neznámé. Mají velký význam i z vědeckého hlediska, v hlubinách Země totiž existují dosud neznámé exotické bakterie a zcela unikátní ekosystémy.

Austrálie

V Austrálii bylo zlato poprvé objeveno v roce 1823 ve Fish River v Novém Jižním Walesu. V roce 1851 byl učiněn významný nález na území dnešního města Bendigo (stát Victoria). Do konce roku se zde získalo 6 tun zlata, v roce 1853 to bylo už 20 tun. Zlato bylo nalézáno hlavně přímo na povrchu a hned jeden z prvních objevených nuggetů měl hmotnost přes 15 kg. (V roce 1872 byl dokonce objeven nugget s obsahem 92 kg zlata.)
V roce 1851 bylo zlato u Bendiga navíc objeveno i v údolí Forrest Creek. Za pouhých 10 let se z této lokality podařilo získat 110 tun zlata; podle všeho šlo o nejbohatší dosud objevené zlatonosné náplavy vůbec. Právě zlatá horečka způsobila masivní přistěhovalectví do Austrálie – jak známo, evropské osídlení Austrálie začínalo jako britská trestanecká kolonie.
V roce 1880 dosáhl v Austrálii první důl na světě hloubky 600 metrů.

A co u nás?

Charakteru zlaté horečky se v mnohem skromnějším měřítku asi nejvíc blíží těžba v okolí Jílového. Začala zřejmě už v pozdní době kamenné-eneolitu kolem roku 4000 př. n. l. Slušné množství zlata produkovaly pak České země v době bronzové.
Kousek od Jílového se nachází keltské oppidum na Zbraslavi-Závisti; ve 2.-1. stol. př. n. l. zde zlato zřejmě těžili Keltové, byť přímé archeologické doklady o tom nemáme. Po příchodu Slovanů byla těžba přerušena a znovu ožila až před rokem 1000. Místní zlato se získávalo tzv. rozplavováním jílovitých usazenin. Této technice, trochu připomínající rýžování, se říkalo „jílování“, odtud i název města. Těžba zlata vzrostla ve 13. století – viz i označení Přemysla Otakara II. jako Král železný a zlatý.
Ve 14. století, kdy byly v Čechách poprvé od dob Keltů raženy i zlaté mince (dukáty), se žlutý kov těžil také například kolem dnešních měst Teplá, Nepomuk a Sedlčany. Ve 13.-14. století mohlo být hlubinnou těžbou (v Jílovém se ve 14. století dolovalo až 170 metrů pod úrovní terénu) i rýžováním v Čechách získáno asi 30-40 tun zlata (pro samotné Jílové se ve 14. století odhaduje ročně asi 65 kg zlata). Nicméně ložiska přístupná tehdejší technologií se rychle vyčerpala a po husitských válkách u nás těžba značně poklesla.
Něco málo zlata bylo v Jílovém vytěženo ještě na počátku 17. století, pak se však hlavní pozornost v této oblasti přesunula na jih, do oblasti mezi Jílovým a Sázavou, zvané Kocour.
Celkové množství zlata vytěženého v Českých zemích od doby Keltů se odhaduje na 100 tun.

Zdroj: Petr Morávek: Zlaté doteky pěti kontinentů, Mladá fronta, Praha 2008 a další